Olověný kule lítaj vzduchem, zem co chvíli duní tu dupotem koňských kopyt, ondy výstřelem z děla. Kaprál řve rozkazy, všichni spěšně nabíjíme, nerzvozita nám splétá prsty do uzlů. "Pal!", štěkne velitel a Jičínským náměstím zaduní tentokrát naše salva. "Mušketu k noze!". Stojíme pevně v řadě, čekáme na další rozkaz a o linii před námi někdo pije pivo z plastovýho kelímku.

Zatím co kluci makali na Okoři, já jsem si jel užívat na bitvu v Kuníně.

Srdce tepe stejně rychle jako nohy v běhu naší železné linie. Všude se ozývá řev a krvelačné vytí, jak se ženeme vpřed, v ústrety napříteli, kupředu k jejich či naší smrti. Třesknou první sražené zbraně. Konečně jsem i já ve vřavě. Štítem blokuji ránu mečem, svištící na někoho po mojí levici a sám zasazuji ránu pěsákovi přede mnou. Zásah dopadá kousek nad klíční kost a sklouzává po kroužkovém závěsu. Protivnici se zalesklo v očích a můj útok kontrovala vážným vyčiněním a důrazným poučením, že mlátit v bitvě lidi mečem je přeci nemyslitelné. Malá nevýhoda dnešních bitev tkví hlavně v tom, že kdysi vám po ní protivník nevynadal za úspěšný zásah...

Fotky v galerii

"Šermířský hovada, vylezte z plechu!" - tak tahle věta, řečená jistým neznámým našincem, mě de facto přivítala na dalším ročníku jedné z mých nejoblíbenejších šermířských akcí.

Fotky v galerii

(bitvy jsme se přímo neúčastnili - pozn. Mathy)
Letos jsme se vypravili podívat se na bitvu na Bílé hoře. Odehrávala se, jak jinak, na Bílé Hoře v Praze :-).
Ač na začátku podzimu, počasí nám ještě přálo a sluníčko svítilo. Jen díky silnému větru byla docela zima. Bitva byla celkem pěkná a musím říct, že jsem byl spokojen. O podrobnosti se s vámi pokusím podělit ve zbytku článku.

Druhé pokračování smyšleného pří­běhu, zasazeného do období středověku

Můj bitevní deník aneb první setkání s filmem - tentokráte z druhé strany barikády.

Původně jsem se pokoušel napsat povídání nebo něco na způsob recenze...

Kopyta jízdy duní, jako Thorův hromový vůz, chatrče vesničanů hučí požárem a naše vojsko se dává na poslední pochod.. Znavení, hladoví a prokřehlí, ale ani tak nenecháme padnout vlajku s dýkou a pohárem.
Začíná první náběh. Gelefier, krytý našimi štíty, míří kopím v ústrety útočící armádě a my s Jenem z Koliiku svíráme meče, až klouby praští. Dobíhá první nešťastník. Steny a stříkající krev, Dačičtí z Heslova jsou tu, slyšte náš řev!

Bitva v Podbořanech byla velmi příjemná. Jediná vada na kráse byl fakt, že přes počáteční ujišťování kdo všechno pojede, jsem musel hájit barvy Dačických sám.

Před rokem jsem vám vyprávěl pohádku o dvou čarodějnických učních a jedné krásné princezně. I letos bych mohl nějakou tu pohádku vyprávět, kdybyste chtěli. Ptáte se o čem, milé děti? No přeci, o modré Karkulce.

14 - 16. dubna 2006 se konal podle pořadatelů "již zaručeně poslední ročník" akce pod názvem "Na jihlavských hradbách 2006". Účast Dačických byla žalostná, leč našli se dva, kteří nenechali zástavu padnout, naleštili zbroje, popřípadě vysomrovali části od jiných a vydali se dobývati čest a slávu ve jménu naší skupiny.

Bylo nebylo. V krásné krajině stála vysoká věž a v ní žil čaroděj Azrixis. Byl mocný, nejmocnější v kraji, ale měl dva učedníky, kteří tak schopní zdaleka nebyli. A k tomu ještě byli neposlušní, svárliví a tvrdohlaví.