Buďte zdrávi, vítám Vás u dalšího dílu našeho oblíbeného dačického nepravidelníku!
   Nějak jsem se poslední dobou vůbec nedostal ke psaní, takže se tu na stránkách dlouhou dobu nic nehnulo. Ale ani tak jsem se psaní nevyhnul, věnoval jsem se maličko jinému "slohovému cvičení", respektive psal jsem absolventskou práci. Ta už je teď v tiskárně, tak s trochou napětí čekám, co z toho zítra vyleze. Tím pádem mám teď konečně čas napsat něco o věcech nedávno minulých abych tak řekl "pro časy příští a generace budoucí".

Druhý víkend v září jsme se ve složení Koliik, Markéta, Verča a já účastnili akce, která by v naší elektronické kronice určitě neměla zůstat bez povšimnutí. Tábor byl totiž v minulosti sídelní město Husitů (na jejichž památku se Táborská setkání pořádají) a dnes je sídlem agentury A.R.G.O.. A jelikož ve výčtu hlavních organizátorů figurují zejména oni, je jasné, že se musí jednat o megaakci.

Objevil jsem článek v deníku Metro. Ten vlastně ani není moc o nás, ale je tam naše fotografie. Fotografie pochází z loňského ročníku recenzované akce, kde jsme měli pohádkové vystoupení.

Tak jsem vám teďka zas jednou objevil Ameriku. Pobuďák nám rozesílal pozvánku na křest nového alba kapely Peregrin. Z té jsem do nedávné doby znal jenom Wanga - hudebně z letošního Libušína, kde si přišel s mnoha dalšími bardy zahrát k našemu ohni, ale hlavně ho znám z koncertů kapely Hakka Muggies, kde pravidelně iniciuje velké skákací akce do davů (kterou si samo sebou neodpustil ani tady). S touhle kapelou zažívám na našem webu občas dost trapný chvilky. Poprvé jsem samotnýho Wanga popsal v recenzi z první Dubče jako "nějakýho týpka s bubnem", a teď v posledním článku na Libušín jsem psal o nějaké "trojici jistých vokálistů", které jsem si už konečně také zařadil, hned jak včera vylezli na podium. Inu stane se :o).

Tak máme za sebou první mně známé dačické soustředění. Naše srocení se konalo na zámku v Červené Řečici, kam jsme zavítali už podruhé.

Fotky v galerii

Jako tělo potřebuje jíst, aby přežilo, tak i romantická duše potřebuje čas od času nakrmit, aby fungovala, jak má. A když jsem tehdá odcházel z Popocafepetlu, tělo příjemně intoxikované alkoholem, duše se mi někde rozvalovala ve spokojené najedenosti.

O víkendu jsem se svou chotí navštívil zámek Ctěnice. Nachází se severovýchodně od Prahy směrem za Kbely.

…alébrž všeobecný všedačický slet. Nutno říct, že přepadení se nakonec nekonalo, protože nás Koliik s Martkétkou spolku památek červenořečických předem pěkně neprášili a k dovršení všeho nám tam i dohodli pobyt. Takže s našimi plně naloženými bojovými vozy jsme přijeli k otevřené bráně. Co naplat, tak jsme si ten víkend holt museli užít bez vraždění nevinných a destrukce.

Fotky v galerii

Dostal jsem se celkem náhodou na jednu zajímavou výstavu.

Už je tomu tak. PJ oficiálně nazul bačkory, nasadil chomout a stal se z něj opravdový manžílek. Stejně tak Štěpánka už není Panochová, ale už je papírově Paní PJová. Svět se mění a my s ním. Život je sladký. Bohudík (tím bych uzavřel povinný reklamní blok).

      To jsem se zase jednou zaplet s bandou bláznů. Poslední dobou vůbec pozoruju, že dělám spoustu střeštěných věcí. Někdy díky své kreativitě, někdy prostě jen proto, že mě to baví. No a v tomhle případě je to nejspíš čirá drzost. Přidal jsem se k projektu, se kterým nemám vůbec žádné zkušenosti, herecké umění na bodu mrazu a v běhu mě drží jenom ta drzost, díky které trpím utkvělou představou, že mám všechno na háku. Ale projekty jako je tenhle, mi dávají pocit, že jsem na živu. Ačkoliv vlastně nejsem. No, vlastně jenom napůl.

Jak jsem byl s Ráďou, Káč a Ondrou na vodě. Nultý ročník akce K.R.O.M. !

alias všestranná příprava na přežití v extrémních podmínkách za použití extrémních podmínek.

Vedl nás střídavě Jirka a Rosťa. Pardon Náčelník a VTD. A když se Pážata za špatného počasí nudila, bylo tu pro ně DVD. Článek sepsal Roman, dávný Dačický až z prastaré II. dačické generace.

V podstatě privátní akcička, kterou jsme navštívili o víkendu 20.-22.5. a pořádal ji Sam s Blankou (to jsou moji a Gelefiérovi rodiče) pro Dačické a jejich rodiče (nebo naopak?). Na úvod říci, že akce to byla dobrodružná, ale náročná, zajímavá, vypohodičkovaná a bravurně organizačně zvládnutá -mnoho organizátorů dřeváren by se mohlo od nich učit.

Onoho času, 15. a 16. Září, jsme se dostali na akci v městě Táboře. Byly to husitské slavnosti s bohatým programem a dobovým průvodem skrz centrum města, kterého jsem se měli zúčastnit také my. Akci mám dohodil Roggy - díky.

Konečně jsem se dozvěděl, kdeže ten Blaník přesně je. Udělali jsme si totiž (já s polovičkou a celý Pavlix) malý příjemný výlet do Louňovic pod Blaníkem, kde prý zbourali chlívky a postavili kuželník. Důvodem této návštěvy nebyla ani tak touha vyrazit do přírody (jakože tam je příroda skutečně nádherná), jako spíš svatováclavské slavnosti, které ten víkend pořádala agentura Argo.

Po několika dlouhých měsících jsme se opět sešli na Špejcharu v Křešicích u Olbramovic. Nebylo nás tam mnoho, spíše jenom pár, a důvodem této malé soukromé akce nebylo nic menšího, než náš velký Pavlík. Konečně prý dospělý, říká občanka. Ale my zasvěcení víme, že k tomu má ještě hodně, hodně daleko, ostatně jako velká většina Dačických.

S laskavým nedovolením našeho Dariona, který tento článek kdysi publikoval v Pevnosti)

O víkendu 19.7. – 21.7. se v Křešicích u Olbramovic odehrála akce, která zatím nemá v našich krajích obdoby – festival středověké hudby. Nápad vznikl už někdy opravdu dávno v hlavě Davida Trojana (neboli Indyho) a celý poslední půlrok byl ve znamení horečných příprav.Špejchar je již poměrně známé a oblíbené místo konání různých menších akcí (odehrály se tu například dva ročníky dřevěné bitvy Pán Prstenů) a letos byl konečně připraven také na něco většího. Na kopci za Špejcharem vyrostlo pódium a zvukařský stan, okolí bylo ohrazeno, své věci si pod širým nebem rozložil potulný kovář a na několika různých místech (např. v putovní keltské hospůdce Alba Kotys) se zájemcům o občerstvení dostalo všeho, co hrdlo ráčilo.Lidé se sjížděli již v pátek večer, kdy sice ještě neprobíhal žádný program, zato pivo, víno a medovina již tekly proudem. Ve Špejcharu horečně probíhaly poslední přípravy jak na festival samotný, tak na fantasy družinovou hru, která začala pozdě večer a probíhala také většinu soboty.

Z téhle akce bohužel neexistuje žádná reportáž a fotky, jež zde dlouho byly, zde vlastně nebyly, neboť se někde potratili a nikdo je doma nemá. A než tu mít nefunkční odkazy, tak to Roggy raději napíše recenzi z akce, na které nebyl. Berte to jako literární experiment

Inspirováni loňským výletem, opět jsme vyrazili do míst, která jsou tak blízce spojena s osobou našeho patrona - tedy do perly království, Kutné Hory. Ovšem naplno se projevil dezorganizační talent Dačických a na nádraží jsme se sešli pouze čtyři. O to komornější tento výlet byl.

Povídání o tradičním Dačickém putování.

Francie je země vína a sýrů; a rozhodně je to krásná země. Stejně jako Čechy mají svou okouzlující Vltavu, Francouzi mají okouzlující Loiru. A u jejích pramenů, asi 100 km jižně od Lyonu, stojí, respektive stával, nevelký hrad s názvem "Beaufort". Stojí ve vesničce Goudet, kam jezdí autobus jednou za čtrnáct dní a kde ovčák každé ráno žene po silnici své stádečko na pastvu. Ruiny tohoto hradu by nebyly ničím zvláštní, kdyby se jich neujali lidé z "Association Chanteloube" a neudělali z něj zajímavé turistické lákadlo.

Dozvěděli jsme se o tom díky kamarádce, která rok předtím cestovala po Francii s několika přáteli hudebníky, od města k městu, kde si na denní chléb vydělávali hraním. Během svých toulek navštívila i zmíněný hrad, z jehož hradeb je nádherný a neopakovatelný pohled na údolí Loiry. Díky známostem, které tam navázala, se mi ocitl jednoho dne v rukou dopis, ve kterém nás zvali, abychom přijeli. I učinili jsme tak a nelitovali.