Jihlava (14.-16.4. 2005)
14 – 16. dubna 2006 se konal podle pořadatelů „již zaručeně poslední ročník“ akce pod názvem „Na jihlavských hradbách 2006“. Účast Dačických byla žalostná, leč našli se dva, kteří nenechali zástavu padnout, naleštili zbroje, popřípadě vysomrovali části od jiných a vydali se dobývati čest a slávu ve jménu naší skupiny.
Kolík byl v Jihlavě od první chvíle zahájení, to jest od pátku. Z jeho vyprávění vím toto: Odpoledne se měla konat propagační akce – průvod městem. Byl slíben autobus, který měl zúčastněné dovézt na začátek poutě, ale šlo si jim prý dobře i bez něj.. Kdo ten den přijel, ten šel, bubnoval, vyhlašoval nebo mával zástavou. Na předem dohodnutých místech se vždy průvod zastavil, proběhla krátká konfrontace nebo vystoupení. Poté se všichni vrátili zpět do tábora. Noc byla nepřívětivá a mrazivá, hlasitý klapot zubů všech přítomných se zlovolně vznášel nad ležením. Ráno se škrábala námraza ze zbrojí a aut.
A tehdy jsem přijel já. Ni pozdě, ni brzo, přesně ve chvíli, kdy jsem zamýšlel. Zkrátka mi pohodlnost velela spát v teplé posteli. Ocelového oře jsem na osedlal v 7:40 na Florenci a kolem deváté jsem měl být v Jihlavě.
Při cestě usínám…
Oči jsem otevřel až někde na okraji Jihlavy a první, co jsem z jedoucího autobusu viděl, byl poměrně velký tábor s dlouhou, dřevěnou palisádu. Takže i když jsem byl na akci poprvé, nešel jsem naslepo. Tábor byl dobře zajištěný, pro všechny vyhládlé šermující byla vystavena „žracenka“, na kterou každý dostal velkou porci perfektního, lehce ostrého guláše a chleba. Na volání přírody člověk nemusel odpovídat úprkem do lesa, leč bylo tu přistaveno asi osm budek. Pravda, boj o ně byl vždy lítý.
Jako na každé podobné akci tu byl dostatek stánků se všemi možnými cingrlaty, přívěsky na krk a podobně, stánek tu měli dva platnéři a jeden kovář. Všichni prý jedou za týden na Libušín. Dál tu bylo několik stánků s jídlem. Výběr byl široký, potěšil i ručně malovaný jídelní lístek s „dobově“ pojmenovanými jídly. Jediná zhouba tábora bylo všudypřítomné bahno, protože celý předešlý týden pršelo a hemžící se dav terénu zrovna dvakrát nepřidal.
Někdy kolem desáté dopolední proběhl nácvik, morálka byla perfektní. Snad to bylo díky menšímu počtu šermujících (mým lehce šilhavým okem bych řekl tak ke dvěma stům) nebo dobrým výběrem skupin.
Doprovodný program údajně nebyl tak pestrý jako předchozí ročníky, to ale nikomu nijak zvlášť nevadilo, zbraně zvonily, předávaly se zkušenosti, učily se finty a podobně. Komu se nechtělo přímo do šermu, toho jsem viděl hrát golf se zahnutým klackem a jakousi provizorní jamkou (vypadalo to zajímavě takhle v kostýmech), nebo jsem viděl partu kluků hrát rugby se smotanýma hadrama, připomínající míč. My šermíři se umíme bavit!
Ale abych zase pořadatelům nekřivdil, tak v brzkém odpoledni dorazilo jakési zpívající a hrající znojemské seskupení. Hráli pěkně, hráli historicky, místy hráli pěkně sprostonárodně, konkrétně nápěvek poslední písničky „Od jara do jara stojí mu jak fujara.“ mě vyloženě rozesmál. Potom tu byl chlapík se cvičeným dravým ptactvem, ten mě ale nijak zvlášť nezaujal.
Samotná bitva proběhla takto: Kolem vyhrazeného prostoru bitevního pole se srotilo velké procesí lidí. Hudby počaly hrát dramatickou hudbu, vypravěč se jal vyprávění, ze kterého jsem rozuměl každé desáté slovo. V něm popisoval, kterak si král Karel IV. podroboval državy na Moravě a jak se mu pán naší pevnosti postavil na odpor. Ach jo, to jsem si zase jednou vybral stranu.
První, co mě na hradbách překvapilo, byla bitevní účast něžného pohlaví, protože na mojí straně hradeb kolem mě stáli minimálně čtyři slečny. Nebyli jako ty, na které jsme všichni zvyklí, ty které stojí stranou bitevního pole a modlí se za nás statečné. Ne, tyhle měly zbraně v rukou a odhodlání v očích. Bitva proběhla celkem bez komplikací, vše začalo neúspěšným vyjednáváním, potom salvou ze strany obránců. Poté vyšly první šiky, které bojovaly u hradeb, proti nimž střídavě vyráželi sudličníci aby byli z druhé strany zatlačeni zpět. Po několika podobných výpadech, za vydatné střelby z obou stran, se spoza hradeb vyhrnuli všichni rebelanti, aby byli pobiti královskými. Publikum se tvářilo spokojeně, všem šermujícím svítilo v očích nadšení…prostě jsou chvíle, kdy je člověk rád, že dělá, to co dělá.
Poblíž byla přistavena i sanitka, která naštěstí neměla moc práce, jen tu a tam se k ní po akci trousili hazardéři, kteří vyrazili do bitvy bez přilbice či jiné ochrany hlavy. Holt vyrážet do bitvy bez potřebného vybavení je risk.
Večer ještě pro pobavení všech hrála metalová kapela, ale to už jsme byli já i Kolík u tepla našich rodinných krbů.