Absolventský ples VOŠ archivářství a restaurátorsvtí (7.3.2008)
Stalo se to dne osmého března léta páně dvoutisícího osmého. I přes svou vážnou chorobu, nepřízeň počasí i bohů (no dobrá, možná to trošičku dramatizuju), jsem se k odpolednímu vydal na Florenc, na místo setkání většiny ohnivých divotvůrců. Po čas svého odjezdu jsem si úsporně zapomněl spacák i karimatku, což se později ukázalo jako šťastná shoda náhod, neb nám to zajistilo vejití se do auta. Hlavně naše přespávání ve vytápěném ateliéru na luxusně nakloněných lehátkách nás stejně nijak zvlášť nenutilo k využití výše popsaných propriet. Do Litomyšle jsme po pár menších zajížďkách u Košic z Prahy dojeli. Dle Koliikova výkladu to musí být nádherné město plné památek (ačkoliv které není, když je s vámi Koliik ), ale jelikož jsme se tu pohybovali zásadně za tmy tak nemohu moc soudit. V lehce podroušeném stavu jsem si večer prohlížel dlouhé náměstí s morovým sloupem a velký kostel (tuším tu byla řeč něco o několika lodích a něco o presbytáři, leč přístavu jsem si nevšiml, tak se do obsáhlejšího popisu raději nepouštím).
Petangové hřiště, místo našeho vystupování, budilo lehce bahnitým dojmem, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Ať už jsme tam dupali a váleli se v čemkoliv, zadělaní jsme ani moc nebyli. Po obhlédnutí místa činu jsme zamířili již v plné sestavě: PJ, Koliik, Martinka, Hanka, Markéta a já (Koliik jel jako správný nádražák vlakem gratis ) do Litomyšelského lidového domu.
Ten byl útulně maličkatý, ale pro potřeby vyšší odborné školy, katedry tuším archivářské a restaurátorské, dle mého tak akorát. Měli velice zajímavý program, minimálně úsměv vyloudil byť jen pohled na podium, kde vyhrávala pantátoidní kapela „Motovidlo“. To byli čtyři staročesko-punkově odění maníci tak kolem padesátky, nástrojově čítající kontrabas, střídavě klarinet a saxofon, heligonku, vozembouch (obut stylově v kopačce) a sto pět čepic. Na normálním plese by asi budili pozdvižení, ale vezmeme-li v potaz, že jsme byli na plese defacto umělců (a že jsme tu měli vystupovat i my), tak sem pásli jako zadek na hrnec. Ale na druhou stranu od vzhledu se jim musí nechat, že zahráli vážně všechno. Od cajdáků k tanci, přes staročeskou klasiku, na kterou se zřejmě specializují, až po několik popových kousků. Údiv u nás sklidil hlavně vozembouchysta, který v jedné skladbě vystřihl i docela zdařilé bicí sólo, což musel být s jeho ďábelskou aparaturou vyložený majstřštyk. Po něm v programu následovalo vystoupení pravděpodobně právě absolvující třídy, která měla secvičené jogínsko-taneční vystoupení. Musím říct, že jestli něco, tak představivost těmhle lidičkám rozhodně nechybí. Vážně pochybuju, že kromě Violety, velké organizátorky, výplatářky a někdejší, možná jednou zas opět stanuvší se dačické, která vypadala, že měla kdy s tancem něco do činění, se někdy někdo z nich projevoval nějak víc veřejně. Ale měli to zajímavě vymyšleno a s ohledem na počet vystupujících i pozoruhodně dobře secvičeno. No a k půlnoci jsme měli vystupovat my. Tak jsme se ještě najedli místního zvěřinového guláše, Martinka dosyta chlebíčků s celerovou pomazánkou (na kterou je alergická) a mohla začít akce. O hodinu dřív jsme se vydali na místo určení, připravit plac a aparaturu. Já jsem se jal válcovat plochu nalezeným válcem, což mi bylo odměněno smíchem, neb jsem prý v obleku s válcem vypadal směšně. Tak nevím. V průběhu naší přípravy k ničemu vážnému nedošlo, jenom se nám po placu motal jistý opilec východní národnosti, ale když zjistil, že si s námi nepopovídá, zase odtáhl (nebo jsme si to alespoň mysleli).
A jak se blížila dvanáctá, mě stoupala nervozita a Martince vrcholila alergická reakce. Když jsem jí viděl naposledy, vezli jí do nemocnice, byla rudá asi jako rak a nemohla dýchat, chudák. V tu chvíli jsem byl vcelku rád, že za podobných podmínek nejsem uvyklý panikařit. A tak začalo mé první, dačické již bezpočetné, vystoupení fireshow. Ať žije improvizace!
Ačkoliv improvizace jen částečná. Vypadlo sice pár čísel, ale když předběhnu – dle odezvy obecenstva, které o ničem nevědělo, se vystoupení vyvedlo. Choreografie zůstala stejná, hudební doprovod též (tzn. Koliik s bubnem a hudba reprodukovaná přes kombo z noťasu – na kterém zrovna ve vlaku píši reportáž, díky bohům za moderní technologie ). Hluchá místa po Martince jsme vyplnili s PJem. Já, nadšený že můžu plivat déle a že mě dokonce i někdo sleduje, jsem se vtíral kam jsem jen mohl. Po krátkém začátku (Já+PJ) nastoupily Hanka a Markéta s řetězy, potom PJ s tyčkou a s „ocásky“(?), já s pliváním a pak všichni ve velkolepém, pět minut před akcí nacvičovaném štronzu. Potom byly na programu ovace, potlesk, sláva, lesk zbrojí a vítězství. K úspěchům nám musím přičíst i první touch-down na poli fireshow, který obstaral pohotový zvukař a bubnař Koliik a náš navrátivší se podnapilý kolega z východu, který si to suverénně přihasil doprostřed naší scény. K souboji o místo na slunci…no…na měsíci se potom přidal i někdo místní a pomohl výše zmíněného odtáhnout. Nevím, jestli to reprodukuji správně, ale dle slov Koliikových: „Už mě sral předtim, a tady šlo eště i vo holky.“, bylo jeho promptní odstranění opravdu nutné. Pochvala přišla i ze strany výběru hudby, jelikož mi tam jedna hezká slečna vyjmenovávala, co všechno nám hrálo a jak jí to potěšilo. Což jsem s úsměvem odkýval, jelikož jsem ze všeho znal akorát Belzebosse od TenaciousD a to jen díky tomu, že to byla písnička mého výběru (a tu zrovna nejmenovala :D).
No a potom přišla má druhá oblíbená část – šlo se pít! Tuhle část jsem si též užil, neb jsem se po vykonání práce nepřevlíkal zpět do obleku, nýbrž jsem se po plese producíroval v roztrhaných tříčtvrťákách, mikině a skejtkách. Komu se beztrestně poštěstí něco takového :D? Jenom obsluha tu byla tedy trestuhodně zmatená – z mé zkušenosti: objednal jsem si houbu (dvě červeného, tři koly) a dostalo se mi dvou červeného a tří vody. Dovedete si představit, jak se to dalo pít. Na podruhé jsme se přiblížili víc, dolila mi to alespoň kofolou. No a když jsem si po špatné zkušenosti objednal pivo, tak mě strašila s nealkem. Hrůza. A z toho, co povídal Koliik, tak ani s tím točeným to nebyla zrovna nejlepší volba (slečny prý narazily sud a zákazníky častovaly hned druhým natočeným „pěňákem“. To jsou holt asi ti umělci no). Nakonec jsem tedy spolu s ostatními spokojeně skončil u příjemné rozpravy o všehomíru a skleničkou červeného (neb na otevření lahve je už vážně málo co zkazit). Pak následovala příjemná procházka v teplotě nepříjemné (kor ve tříčtvrťákách) Litomyšlí, vidět jsme mohli zmíněné náměstí, kostely v kusech dvou a u ateliéru, ve kterém jsme nocovali, stála krásná gotická věž (všiml jsem si jí až ráno). V ateliéru se spalo krásně, měli jsme pro nás rezervována opalovací lehátka (velký papír s rezervací jsem ukořistil jako památku na akci, neb fotek ani plánovaného filmu není, protože fotografka a kameramanka vezla Martinku k felčarům) a vůbec spát na podobném místě bylo takové zvláštní. Prosklená střecha, všude sochy, palety, štětce, kresby a příchuť lampového oleje…. Ráno mě PJ probral do zamračené dne, mířeje s holkami na lyžovačku. Mě vyhodil na nádraží v České Třebové. No a já se s tesilkami pod tříčtvrťáky a příchutí lampáku na rtech vydal vstříc domovu, Praze, matičce stověžaté. Martinka alergickou reakci na celer přežila v pořádku, na jednotce intenzívní péče kliniky v Litomyšli dostala injekci a ráno už se cítila dobře. A tak skončila další příjemná akce se skupinou přátel pana Mikuláše Dačického z Heslova.
–Mathy–