pohádková bitva Tempo (22.5. 2004)
Bylo nebylo. V krásné krajině stála vysoká věž a v ní žil čaroděj Azrixis. Byl mocný, nejmocnější v kraji, ale měl dva učedníky, kteří tak schopní zdaleka nebyli. A k tomu ještě byli neposlušní, svárliví a tvrdohlaví.
I stalo se, že čaroděj Azrixis byl pozván na radu čarodějů a odjel. Před odjezdem kladl svým učedníkům na srdce, aby se magie vyvarovali, neb by to mohlo přinésti velké neštěstí. Jenže sotva zmizel za první zatáčkou, už to zde bylo. „Já jsem lepší čaroděj,“ křičel jeden. „Ne, lepší jsem já,“ křičel druhý. A aby došli rozřešení, rozhodli se oba vyčarovat krásnou dívku s hláskem medovým, aby dokázali, kdo je lepší. A tak stvořili Sirael. Ale ne vše bylo tak, jak být mělo, hlásek medový medovým nebyl a uklízet také nechtěla, tu nezbývalo učedníkům než ji dát roubík a na ruce pouta, aby nemohla nebohým učedníkům nafackovat za to, že po ní chtěli tak ponižující práci.
Zpráva o tom, že je na věži vězněna krásná dívka, se rychle roznesla po kraji. Vévoda i princ ze sousední země sebrali velká vojska a pustili se proti sobě, tu zalekli se i učedníci a také oni naverbovali své vojsko. Strhla se série krutých bitev, nějaká ta hospodská rvačka, až se nakonec vrátil mocný čaroděj Azrixis a s hrůzou zjistil, co se stalo.
Učedníci byli potrestáni a princ dostal nakonec svou nevěstu, neb jeho protivník padl k zemi mrtev. Jenže když princ rozvázal krásné Sirael roubík, seznal, že svět je plný omylů. A tak, po pár měsících soužití z jejího křiku ohluchl a od té doby jim to spolu skvěle klapalo…
Tak jakpak se vám pohádka líbila? Inu, zdálo se, že dětem vcelku ano. Možná proto, že jim nebyla jen vyprávěna, ale sešlo se několik desítek šermířů, aby příběhu dodalo velkolepost. Tak se na hřišti Tempo v Praze, jen kousek od Kačerova, sešly stateční bojovníci, krásné dámy, kouzelné víly a vůbec všechen potřebný kompars, aby pohádková bitva jen tak nezmizela z paměti návštěvníků.
Hlavní organizátor Soptík se tohoto nelehkého úkolu chopil již podruhé. A tak na skautském pozemku, ke kterému hřiště patřilo, mohly vyrůst kulisy, historické stany, děti si mohly zblízka prohlédnout zbroje a zbraně, vyzkoušet lukostřelbu i jiné středověké kratochvíle.
Doprovodný program začal již dopoledne, šlo o vystoupení taneční skupiny Aldebaran, která v několika vstupech předvedla ukázky především historických tanců. Pavouk zase předvedl, co umí s bičem, objevili se i dva kejklíři (Degen a jeho parta), nechybělo samozřejmě ani nějaké to šermířské vystoupení. Ve dvě hodiny začala samotná bitva, kde se představilo něco klem dvou desítek skupin historického šermu (i když některé z nich reprezentoval pouze jediný člověk). Moc hezké bylo představení skupin na konci, kdy každý mohl zjistit, ke kterému jménu patří kteří lidé. Na druhou stranu, u větší akce to prostě není možné, holt výhoda akcí menších. I ty mají své kouzlo.
Bitva byla připravenu věru slušně, měla děj a spád (což se o Kolínu říci nedá), bojovníci umírali (což je jev stále a stále vzácnější), objevil se dokonce i kůň a mnozí efektové (výbuchy, kouzelnická hůl chrlící oheň a tak podobně). Prostě myslím, že prostý divák uspokojen byl, stejně jako byli spokojeni šermíři (z velké většiny, co jsem slyšel).
Šlo o zajímavé zpestření sobotního odpoledne, o malou a příjemnou akci, kterých mnoho není, o milé setkání s přáteli, dokonce ani počasí nezklamalo. Inu, až příští rok někdy touto dobou nebudete vědět coby, přijďte se podívat na Tempo. Vstupné dobrovolné, zábava převeliká.
— Roggy —