Pohádková bitva Tempo (22.5. 2005)
Před rokem jsem vám vyprávěl pohádku o dvou čarodějnických učních a jedné krásné princezně. I letos bych mohl nějakou tu pohádku vyprávět, kdybyste chtěli. Ptáte se o čem, milé děti? No přeci, o modré Karkulce.
Ano, říkáte si, je cosi podivného ve státě Dánském. Neměla být červená…? Kdepak, ta naše byla modrá a šla za dědečkem s důležitým posláním. Nesla mu totiž ohnivou vodu. Samozřejmě, aby bylo zákonům přitažlivého vyprávění učiněno zadost, do příběhu se vmíchal ještě přihlouplý princ, který hledal nevěstu. A lačná princezna, která prince chtěla, i když ji stále odmítal. Jak vyzrát na prince, milé děti? Přeci ho ošálit pohádkami.
Chtivá princezna to narafičila jako ve Sněhurce, ale princ ji odmítl. Tak uspala zámek, jako v šípkové růžence. Ale také nic. Ani fígl „Ctirad a Šárka“ jí nevyšel… a jak už to tak bývá, princ se nakonec zamiloval do někoho jiného; krásnějšího, milejšího, no hádejte děti do koho. Přeci do naší Karkulky!
Moje milé děti, ptáte se, kde jste mohli takovou šílenost vidět? Na dalším ročníku pohádkové bitvy Tempo. Akce malá rozsahem, ale velká atmosférou, dobrým scénářem, příjemným prostředím nebo například jen dobrými lidmi. Kladnou roli hraje i místo, takže člověk se nemusí vypravit nikam daleko. A velké plus vidím i v tom, že jde o bitvu pohádkovou, tudíž se nemusí hrotit problémy, jak vedle sebe může být bojovník z patnáctého století a Viking z jedenáctého.
Přiznám se, po letech ježdění na akce, jsem konečně našel odvahu vzít meč a jít si zabojovat. Poprvé jsem si tak vyzkoušel parní lázeň ve zbroji nebo adrenalin při útoku. Staří ostřílení mazáci jistě mávnou rukou a přejdou to mlčením či nějakou vtipnou poznámkou, ale přesto se mi tu nabízí jisté srovnání, a to s Pánem Prstenů, na kterém jsem byl jen chvilku předtím.
Boj na dřevárně má svoje kouzlo, ale to je právě v tom, že hra probíhá celý den, a příběh nějak plyne odněkud někam a hráč se na tvorbě tohoto příběhu podílí. Proto mnozí také raději larpaří, protože ta děj mohou ovlivňovat mnohem více, zatímco PP je hlavně o tom boji. Jenže když dojde na samotný boj, je to tu.
Teprve teď jsem si vychutnal ten adrenalin, který se mi za celých několik let na pánu prstenů nepodařilo zažít. Je to o něčem jiném. V okamžiku, kdy se proti sobě šikují dvě armády, diváci zmizí. Obzor zmizí a zůstává jen bitevní pole a nepřátelé před vámi. Chrastí zbroje, kroužky a plechy, ozývá se řev bojujících. Dokonce ani hudba, která se k boji pouští, není slyšet. A zůstane boj, při kterém lidé padají k zemi, umírají (většinou), a pak člověk buď přežije a stojí s několika málo nad polem mrtvým, anebo skončí sám v říši mrtvých. A teprve potom se objeví zase horké slunce, diváci, hudba….
Netuším, v čem to kouzlo je. Možná v tom, že člověk nenarazí na žádného keckaře, který si jede zabojovat v maskáčích a tričku. Možná je to zbraněmi, kdy železo dává člověk pocit reálnějšího boje na rozdíl od dřeva.
Možná, doufám, někdo odpoví a vypoví své zkušenosti, vsadím se, že diskuse na toto téma by jistě byla zajímavá.
A tím končím toto krátké zamyšlení, a jen dodám, že Tempo letos bylo opět skvělé a dokonalé a že kdo tam nebyl, o hodně přišel. Tak doufejme, že příští rok nás to čeká znovu.
–Roggy–