Proti nemrtvým (září 1999)
V září roku 1999 pořádala naše skupina akci podle pravidel Gawaina. Hra se konala v Choceradech (to je u Sázavy ). Nakonec se hry zúčastnily tři družiny, které nakonec všechny umřely (takže to dobře dopadlo).
Abyste si udělali představu přikládám Azrikovo hodnocení.
Azrikovo hodnocení
Na Gawain, který uspořádali Dačičtí jsem byl pozván na 18. Gawainu Slaňáků, kde jsem s nimi byl v družince. Tehdy jsme se dohodli, že postavím jednu družinku a vyzkouším jejich svět (oni na oplátku testují moji Lakárii).
S družinkou byly nakonec docela problémy. Lidi, s kterýma jsem byl předběžně dohodnutý, z různých důvodů poodříkali a tak jsem na poslední chvíli začal rozesílat zoufalé maily. Naštěstí se ozval Red a Vlado, sehnali nějaké kamarády a družinka byla na světě. Páteční program byl klasický – ubytování, intro a zařazení do cechů. Nastali trochu problémy s nedostatkem hráčů, protože na poslední chvíli odřekla družinka Slaňáků a tak jsme museli ochudit družinku o jednoho člena (Red to prohrál v kostkách) a zůstali jsme čtyři. Válečník Cid (později přezdívaný Thorovo kladivo) byl prvohráč, kterého přivezl Red, ale nakonec ukázal, že je v něm leccos skryto. Další členové už byli na místní poměry ostřílení dobrodruzi. Bílí elf léčitel Vlado (Smrťák z Lakárie, ovšem inkognito), barbarský kouzelník Zazar a pragmatický zloděj Azrik. Cechovní zkoušky byly dost tvrdé, ale co jsem ztratil v eleganci při šplhání na hradby se mi podařilo nahradit vynalézavostí při otevírání zámku. Uf .
Večer nás taky čekalo několik pěkných scének, které nás zasvětily do děje. Ve městě Na dvou pahorcích se ztratilo několik krav a dvě mladé dívky a my jsme byli pověřeni knížetem záležitost vyřešit. Cestou do městečka jsme z dáli zahlédli šlehající plameny a začali jsme tušit … Jako večerníček jsme ještě zhlédli další velkolepou ohnivou šou a pak jsme zalehli, abychom načerpali síly na zítřejší tažení.
Ráno nás příjemně probudila stylová hudba. Posilnili jsme se, sbalili jsme si věci a zbraně (já jich měl pro jistotu celý arzenál) a vyrazili jsme do městečka Na dvou pahorcích. To nám vyrazilo dech. Místo očekávané chajdy obydlené jedním organizátorem s trochou věcí na prodej,jsme spatřili rozsáhlé sídlo s bránou, několika obchody a budovami a početným obyvatelstvem (v perfektních kostýmech). Dva uniformovaní strážní nás pustili dovnitř a z radnice nás vyrazil přivítat pan starosta a hned nás pozval do hospody na medovinu a kus řeči – hlavně sháněl svoje krávy. Paní starostové se naopak nejvíce stýskalo po dceři, oba nás hnali do díla. My jsme ale nejdříve omrkli obchody. Kramářka měla sortiment nejširší – zbroje, klíče, paklíče, křesadla, zrcátka, cukříček, dokonce i čerstvý vzduch, bylinkářka prodávala téměř desítku různých lektvarů a učenec taky něco, ale tomu rozuměl tak kouzelník, krčma měla sortiment nejprostší a nejužitečnější. Všichni obchodníci měli krásně zdobené obchody s velkými vývěsními štíty a ve městě bylo skutečně živo. Ceny ale byly vražedné a bylo třeba vynaložit nebývalé úsilí, aby je člověk usmlouval na rozumnou hodnotu. Ještě, že jsem měl jako zloděj ponětí o skutečných cenách.
Ve městě jsme dostali krásnou starobylou mapu a několik rad, kde se můžeme ptát, či nalézt něco zajímavého. První jsme vyrazili za podivínem Fišpánem. Cestou nás napadli dva kostlivci, takže jsem měl poprvé příležitost vyzkoušet svoji novou kuši (skvělá to věc!). Po pobití kostlivců jsme se setkali s panem Hnědookým, kterému z úst dobro jen kapalo. Poté jsme překonali děsivě hlubokou rokli a dorazili k Fišpánovi. To nebyl podivín, to byl magor! Dalo nám hromadu práce vydolovat z jeho schizofrenních výkřiků něco smysluplného. Nakonec nám potvrdil existenci draka ve zdejším kraji a také nás nepřímo upozornil na tajný nápis na mapě označující poklad. Jo, taky jsme cestou pomohli jedné dívce a oddělali dva skřítky.Ti se totiž prohlásili za skřety a tvrdili něco o skřetím pokladu – hloupý to žertík.
Poté jsme se vydali polapit loupežníka Krvavého Brouka, za jehož hlavu byla vypsána bohatá odměna. Loupežníka i jeho dva kumpány jsme díky chytře použitým uspávacím kouzlům Zazara pobili téměř beze ztrát a hned jsme jim usekali cenné hlavičky. To už se tam nachomýtl Lesník a potvrdil nám, že krávy žere drak.
Poté jsme chvíli čekali (nocovali) ve městě, protože jedna družinka omylem vyběhla daleko z hracího území a pak jsme vyrazili pro radu k druidům. Cestou nás potrhalo divoké prase, po pár ranách ale uteklo. Druidi i dryády nás přivítali celkem mile a poslali nás pro nějakou kytičku. Kytičku strážila obří housenka, kterou jsem pak za vydatné pomoci našeho barbarského kouzelníka musel dorazit já. Po donesení kytičky se ale z mladšího druida stal neuvěřitelně nevychovaný fracek, který si říkal o malé ponaučení o slušném chování. To nám ostatně potvrdila i vrchní druidka a dryády. Ale když jsem po něm skočil, otočili se jako korouhvička a my museli rychle prchat před hněvem lesa (dobrý nápad našeho léčitele – to prchání). Naštěstí to většinou odnesla jen zbroj.
Po přenocování jsme vyrazili za moudrým hraničářem, který se zdál z místních drbů daleko nejinformovanější bytostí v okolí (což byla nakonec pravda). Cestou nám kartářka pomohla zvolit cestu k trpasličímu pokladu z mapy, pro který jsme si zašli. Hlídali ho dva „přidružení trpaslíci“ (neměli ani vousy, ani sekery, ani trpasličí postavu) a byli pěkně tuhý. Nakonec jsme je porazili a pravý trpaslík nás odnavigoval k pokladu, při čemž Vlado přišel o ruku při jedné zkoušce. Ale jednoruký s krátkým mečíkem stále vydal za schopného válečníka. Poklad měl zámek supersilný, ale dostal jsem se dovnitř a stálo to za to.
Další cestu nám zastoupil Fext (vyšší nemrtvý), ale po drobných nesnázích jsme ho oddělali. Poté jsme narazili na několik saracénských obchodníků s bílým masem, kteří měli jednu z unesených dívek (tu druhou už někdo stačil ukrást) a trochu jsme nechápali, jak se pár bezbranných kupců pokouší prodat otrokyni po zuby ozbrojeným dobrodruhům. Pozabíjeli jsme je a dívku jsme osvobodili. Nutno poznamenat, že tito kupci měli snad ještě hezčí kostýmy než byl už tak nevídaně vysoký standart. Nádherné, perfektní, do detailu vypracované masky všech postav nás doprovázely celou hru.
Na další cestě nás opět přepadlo pět kostlivců, boj byl hezký a skončil úspěchem. Pak nám do cesty vběhl a před našimi zraky s pentagramem v ruce skonal onen drzý druid. Hbitě se objevil pan Hnědooký a zase vykládal o dobru a o zlu. Začali jsme na něj mít podezření a mrtvolu druida jsme pro jistotu rozporcovali. Dále jsme došli k vodníkovi (opět nádherná maska!) a ač jsme ho původně chtěli pověsit nad oheň (vyžadoval zabití orla a měl nepříjemné vodní bomby), získal si nás slibem regenerace Vladovy ruky. Vyrazili jsme tedy nahoru k orlovi, kterého jsme ale nezabili, alebrž ukecali (dostali jsme od něj něco důležitých informací) a vodníkovi vypadlé pírko jako důkaz stačilo.
Na další cestě se mě pokusil odchytit jeden podezřelej arogantní cápek. Tvrdil, že je mistr zloděj, což nebyl, cechovní znamení dával nezřetelně a odmítl se představit, nebo uvést jakékoliv jiné informace, dokud s ním sám nepůjdu k jeho přátelům na „obchodní jednání“. Nejsem padlý na hlavu, abych lezl s trpasličím pokladem v kapse do takhle nápadné pasti a tak jsem ho poslal někam. Za to mě vyloučil z cechu, čemuž jsem se vysmál. Později jsem zjistil, že to byl vyšší hodnostář cechu, který se pokoušel své nové kolegy oškubat, dobře jsem udělal. To vyloučení ale bylo opravdové a dokonce na mě vypsal odměnu, což ale kolegové z jiných družinek odmítli přijmout. Celou záležitost jsem později rychle urovnal s mistrem cechu.
Další cesta vedla přes vodu (reálnou, nikoli imaginární). Převozník nám po ukázání škebliček od vodníka půjčil (samozřejmě, že ne zadarmo) loďku. Do ní se ale vešli jenom tři a já musel s prstenem Černé vodoměrky klusat po hladině. Cestou přes vodu nás opět napadli kostlivci (házeli po nás šišky) a v jejich čele se na nás chechtal Hnědooký, takže už bylo jasné, kdo je nekromant, který tu tak řádí. Pomalu nás začal nasírat.
Nakonec jsme narazili na hraničáře a po splnění několika úkolů (s částečným úspěchem) jsme z něj vytáhli nějaké rady. Info o dceři starosty se ukázalo prakticky bezcenné, její osud už jsme změnit nemohli. Zato jsme se ale dozvěděli, že drak nemá s Nekrem nic společného a začali jsme přemýšlet, jak ho získat na svoji stranu až tomu prevítovi půjdeme zatnout tipec.
Poté jsme se vrátili zpátky do města, ale pak si toho moc nepamatuju, protože cechovní kolega Red do mě z neznámého důvodu nalil nápoj lásky. Z jeho iluzí o výhodnosti tohoto stavu jsem ho ale rychle vyvedl a nakonec byl velmi rád, když nápoj vyprchal.
To už ale začal hon za Thorovým kladivem v astrálním světě. Spoludružiníci po mě chtěli, abych hned po začátku umlčel konkurenční kouzelnici a tak jsem tu nic netušící nebožačku okamžitě podřízl jako kuře. Ze začátku jsem nepochopil pravidla a tak jsem byl až v druhém sledu a hlavního boje jsem se nezúčastnil. Artefakt nakonec překvapivě získal náš válečník Cid. Ukázal co v něm vězí. Kladivo jsme neuměli ovládat a tak jsme ho ráno vyměnili za vylepšení meče a zbroje pro Cida.
Honbou za kladivem sobotní hra končila, šlo se do tábořiště a posléze do hospody, pak jsme zalehli. Kolem třetí hodiny v noci nám předvedli pěkný obřad, při kterém Nekro obětoval starostovu dceru. Bohužel to byl jen sen a nemohli jsme zasáhnout.
Ráno (spíše pomalu v poledne) jsme se zuřivě připravili na final-fajt a vyrazili jsme. Krávy z žaludku draka nikdo nevrátí a obětovanou dívku už jsme taky zachránit nemohli a tak jsme si řekli, že z tohohle knížectví zmizíme. Ale nejdřív jsme chtěli zabít Nekra, protože a) se nás několikrát pokusil zabít, za b) obětoval tu dívku (mimochodem velmi hezkou) a za c) určitě by z toho něco káplo. Nejprve jsme se pokusili přemluvit draka, zda by nám nepomohl (jako jediní jsme se s ním nepokusili pošetile bojovat). Ale ani koňské maso po hovězí dietě ho nedokázalo přesvědčit, odletěl. A tak jsme se utkali s Nekrem (vlastním jménem Drn-Mor-Gronis) a jeho pakáží. na rozdíl od ostatních družinek (byli jsme nejpočetnější, nejvybavenější a nejzkušenější) jsme vydrželi ne dvě minuty, ale celých deset. Mrzák Nekro oživoval i kostlivce roztavené skvělým Zazarovým kouzlem, oháněl se blesky, kouzly a mečem s útokem za pět životů. Kostlivci opět vstávali z mrtvých a naše draze nakoupené vybavení se ukázalo být pěkným šmejdem, takže jsme nakonec stejně všichni zhebli. Blbý, ale tak už to chodí. Ale bylo to těsné, na konci zbyl sám Nekro se dvěma životy a náš Cid (opět se ukázal) s jedním, bylo to o jednu ránu, škoda.
Po finále jsme posbírali věci a dali ještě tři velké bitvy za pozměněných pravidel. Byly velmi hezké a veselé. Celé bitvení opět podmalovávala stylová hudba. Zkrátka skvělá atmosféra a jedinečný zážitek. na rozloučenou jsme dostali pěkná camrátka (a to máme ještě slibné video) a rozjeli jsme se domů.
Hra to byla mimořádně podařená, kritizovat téměř není co, snad jen přílišnou danost děje (např. útrpné přihlížení obětování dívky ve snu) a pak taky to vsávání ve tři v noci. Naopak chválit je třeba mohutně. Dačičtí se skutečně vytáhli a nasadili laťku pěkně vysoko. nemám moc s čím srovnávat, ale mohu říci, že tenhle první Gawain Dačických slušně předběhl i ten osmnáctý Gawain Slaňáků. Blahopřeji, děkuji a těším se opět nashledanou.
— Azrik —