Kolín 2009
Srdce tepe stejně rychle jako nohy v běhu naší železné linie. Všude se ozývá řev a krvelačné vytí, jak se ženeme vpřed, v ústrety napříteli, kupředu k jejich či naší smrti. Třesknou první sražené zbraně. Konečně jsem i já ve vřavě. Štítem blokuji ránu mečem, svištící na někoho po mojí levici a sám zasazuji ránu pěsákovi přede mnou. Zásah dopadá kousek nad klíční kost a sklouzává po kroužkovém závěsu. Protivnici se zalesklo v očích a můj útok kontrovala vážným vyčiněním a důrazným poučením, že mlátit v bitvě lidi mečem je přeci nemyslitelné. Malá nevýhoda dnešních bitev tkví hlavně v tom, že kdysi vám po ní protivník nevynadal za úspěšný zásah…
Na Kolíně jsem byl letos poprvé a přišlo mi to jako vcelku zdařilá akce. Jelikož se v pátek čerti ženili, zůstali jsme většina zalezlí pod střechou v Hrnčířích a na akci razili až v sobotu. Pobuďák s Blekím už byli na místě, prý tam jen lehce sprchlo. Ale nás, tzn. Martinku, Gelefiera, PJe, Verču a mě, ten pražský špláchanec dokonale odradil od jakéhokoliv stanování. I Michal přijel až v sobotu.
Na akci jsme dorazili tak akorát na průvod. Byl můj první, nikdy jsem totiž ještě neprůvodoval. Takže to byl pro mě velký zážitek, když si tak vyšlapujete středem silnice za plného provozu, před vámi policejní auto, za vámi policejní auto a všude okolo spousta vyjevených spoluobčanů. Šňůra byla tak by voko 400m dlouhá (ale znáte ten můj odhad). Kromě pestře oděných vojáků, měšťanů, šlechticů a jednoho krále s námi kráčeli i kejklíři, plivači ohně a dělali po cestě parádu. Taky jsme žerovali s orgama, že jsou docela odvážní, tahat takový srocení šermířů kolem tolika hospod. Slečna organizátorka mi s vážným hlasem odvětila, že je domluvený dojít ALESPOŇ na náměstí. Myslel jsem to víceméně z legrace, ale fakticky se pocestě pár dezertérů našlo.
I došli jsme na Kolínské náměstí. Maj to tu pěkný, to zase jó. My jsme tu udělali srocení, uprostřed něho se začalo rozvíjet nějaké rozvíjení. Král Jiří z Poděbrad tam pasoval rytíře, plivači plivali oheň a potom se začalo šermovat. Autor článku si zde vyhrazuje právo na to říct svůj názor, pokud se vám to nelíbí, nic vás nenutí číst další řádky. S výhružkami se obracejte přímo na něj, ale hlavně mu nevyhrožujte žalobama, nebo vám dá mečem na plocho. Zkrátka to, co tam ty lidi předváděli, bylo úděsný. Když člověk šermuje před lidma, co tomu nerozuměj, to se leccos ztratí. Ale vylíst s něčim takovym před tolik šermířů je podle mě pitomost. Nakonec si doprostřed vytvořené arény stoupl herold s koženým svitkem a jal se předčítat. Akorát stál zrovna zády, tak jsem ho moc neslyšel. Post illa verba jsme se vydali zpět do jízdárny, kde se měla konat samotná bitva.
Tábor vypadal příjemně historicky. Pár moderních stanů se pořád ještě najde, ale co si tak všímám, tak jich na bitvách každoročně ubývá. Moc pěkný áčka měli třeba Pražani. Neměli takovej ten klasickej velkej stan (jako máme třeba my), ale spoustu malejch. Pěkný.
Další příjemná věc bylo místní tržiště. To si si svým sortimentem a velikostí hravě střčilo do kapsy všechny bitvy, na kterých jsem zatím byl. Přirovnal bych to k šermířský burze, jenom s tim rozdílem, že tu nebylo tak příšerně narváno a dalo se tu dýchat. Právě odtud pochází náš nový erární bandalír.
Potom tu byl ještě kat. Ten patřil mezi ten druh lidí, na kterých je vidět, že svou práci vážně milují. Měl tu spoustu pomůcek k výkonu útrpného práva, vybíral si dobrovolníky (které většinou určil a pak je vyburcovalo ostatní obecenstvo, samotným se jim nikdy moc nechtělo), na kterých svojí přednášku doplňoval o praktické ukázky. I když jenom tak z lehka, samo sebou. Na tyhle praktiky moc nejsem, neb jsem romantická duše, ale tenhle chlapík mě fakt dokázal zaujmout.
Bitva
Nácvik byl, ale byli u něj jenom velitelé, ostatní průvodovali. My jsme se před bitvou na chvíli scukli s Pražanama a mašírovali po poli, abychom se sehráli. Mojí poznámku, že „Mě to docela baví…“, komentoval Michal s očima v sloup větou „Tyvole tys nebyl na vojně, viď?“.
Co se ale nacvičovalo byl děj kolem bitvy, divadelní část. Ta se nacvičovala tak cca hodinu před začátkem bitvy, se zvukem a v době, kdy se už do areálu jízdárny začali vpouštět návštěvníci. Ti byli sice po ukončení zkoušky mirkofonem vyzváni, aby vše, co teď zrovna viděli a slyšeli, hned zase zapomněli, ale znáte ty dnešní rozjívený diváky.
Nakonec přišla na řadu samotná bitva. Jelikož jsem štítonoš a k Pražanům s pavézama a tyčovkama (bohužel) vyložině nezapadám, byl jsem přeřazen k jednotce dalších štítonošů. Docela mě překvapilo, kolik tam bylo všude holek. Měly zbroje, často i plátový a v rukách porůznu sekery, palcáty, míň už meče.
Přišlo mi, že vše šlo poměrně hladce. Velitelů bylo dost, zmatky samozřejmě byly, ale nic až tak zásadního. Občas mě teda udivovali týpci bez rukavic a bez batvatů v přilbách, kteří se hájili tím, že je to jejich první bitva. Většinou už jim tehdy tekla krev. Zřejmě vzali to pořekadlo o nešikovnym mase zbytečně moc doslova.
Bitvě vévodily organizované oddíly typu Česká korouhev/Pražani, které většinu těch méně organizovaných s 
přehledem zadupaly do země. Na druhou stranu musím říct, že pokud se střetnou ty dvě méně organizované skupiny, tak si člověk mnohem víc zašermuje. V těch liniích je to spíš o tom udržet řadu než o nějakém zvláštním šermířském umění. Taky se občas stávalo, že ta ona skupina decimovala řady protivníků a nakonci měla prohrát, takže na straně jejich protivníků muselo docházet k opravdu masivním reinkarnačním akcím. Ale to bývalo normální i dřív.
Zase se mi nepodařilo dostat se do křížku s Krašovákama 🙁 .
Po bitvě jsme se ještě několik chvil motali po tržišti, vyzkoušeli palačinky, nakoupili rolničky, bandalíry a jiný harampádí. Pak jsme se naskládali do našich ocelovejch ořů a zatroubili ústup.
Byla to moc fajn akce a všichni jsme si ji myslím užili. I když měl Blekí v bitvě ty růžový tanga…
–Mathy–