Libušín 2009
„Šermířský hovada, vylezte z plechu!“ – tak tahle věta, řečená jistým neznámým našincem, mě de facto přivítala na dalším ročníku jedné z mých nejoblíbenejších šermířských akcí.
Tak si tu tak sedím a přemýšlím, proč to vždycky tak rychle uteče. Ale byla to zase jednou bezvadná akce! Boj, muzika, kamarádi… Některé vídávám každý trénink, některé jenom na akcích, některé už spíš jenom on-line. Ale tady je potkám vždycky všechny a všechny hezky pohromadě – prostě klasika. Normálně bych sem napsal něco jako „Byli jsme na Libušíně“ a hodil odkaz na fotky, protože popisovat šermířům Libušín, to je jako popisovat beduínovi poušť. Ale tenhle ročník byl tak ojedinělej, že stojí za širší zmínku!
Všechno máme, co nemáme, vyrobíme
Na akci jsme se porůznu přitrousili v pátek. Chyběl nám tu PJ, neb mu nevyšla práce. Gelefier s Martinkou a se stanem přijeli kolem šestý a tehdy se objevil první zádrhel. Stan jsme začali stavět jako pokaždý, už je to skoro nuda, jak jsme sehraný. Asi z toho důvodu se Osud rozhodl trochu rozčeřit vody a jeho hříčkou nám v přepravce chyběla středová část konstrukce. To je taková ta věcička, která je úplně nahoře a sbíhaj se tam všechny tyče a která stan víceméně drží pohromadě. Okolí se bavilo, my jsme pobíhali kolem stanu a hledali středovou část. Nakonec jsme to teda vzdali a vzniklou situaci se jali řešit tubou kobercový pásky, kilometrem provázku a zaručeně originálním nápadem. Konečnou fází našeho projektu potom bylo prodloužení tyčí na vzdálenost, aby se o sebe mohly opřít a ony expandační části (přilepený kobercovkou) byly navzájem svázány a uchyceny provázkem. Nevim, jestli Jirka Pobuda chodil někdy do skautu (nebo co to tehdy v tom minulym století vedli :o)), ale uzly rozhodně nezapomněl. Byla to profesionální prácička, držela jak židovská víra a stan nám na hlavu nakonec fakt nespadl.
Večer proběhl příjemně a jak je u nás zvykem, byl hudební. Jirka měl kytaru, Koliik kvinternu, Martinka djembe (o které se střídala se Štěpánem – toho jsme taky dlouho neviděli!). I já jsem přispěl svou troškou do mlýna a vzal do ruky sladký dřevo, ale v konkurenci Pobuďák & CO (liik) jsem neměl nejmenší šanci. Jejich skill i paměť na písničky je obdivuhodná, ti dva blázni nasadili někdy v osm večer a skončili v šest ráno. Když si člověk vezme, že průměrnej MP3 přehrávač umí přehrávat jenom zvuky (resp. kmitočty) a nemusí si pamatovat prstoklady, texty, melodie a takty, zaznamenali ti dva za ten večer docela úctyhodný datový tok.
Průběh noci by musel popsat někdo jiný, já upadnul už kolem půlnoci. Byl jsem deprimován a osamělý, neb má drahá polovička zrovna absolvovala operaci kolena a zůstala doma.
My bojovníci z Taijutsu meče nepotřebujem!
Ráno bylo tradičně pro většinu bolestivé (já se jim smál), třeba Blekoš vylezl až někdy k poledni a bolest jeho hlavy byla vidět i zvenku.
Ale nejdůležitější bod programu byl ranní nácvik! Na ten jsme šli hned 2x. Nejdřív nás začal apliónem svolávat nervózní org. Když jsme jsme byli konečně všichni nastoupení, poslal nás zase zpátky, protože nám neřekl, že všichni máme mít přilby a meče. Takže tentokrát pohromadě, netrousivě, se většina bojujícíh přesunula zpět do tábora. Většina stanů zůstala kupodivu stát.
Napodruhé bylo vše ok a začal brífing. V tom pořadatelé předznamenali několik důležitých změn, u kterých by mělo údajně zůstat.
1) Neprší !
2) Konec šlapaným zkouškám
Druhý bod byl velice zajímavý, letošní bitva totiž měla probíhat jen a pouze z iniciativy velitelů, kteří věděli co a jak. Scénář byl opět pohádkový. Černá a bílá strana, každá měla svého „generála“, pod kterým bylo větší množství „velitelů“, pod nimiž operovali „seržanti“. Nebo alespoň u nás to tak fungovalo. Dačičtí byla přidružená jednotka Pražanů, spolu ještě s několika dalšími.
Pro ty, kdo neznají Pražany – jsou takové sdružení šermířů, kteří každou neděli mašírujou po place, trénujou formace, manévry apod.. Oni a jim podobní přispívají k tomu, že se české bitvy pomalu mění ze dvou (či více) běžícíh hord, které se někde střetnou a posléze rozdělí na skupinu jednotlivců, kteří se porubou navzájem, do něčeho, co se pomalu začíná podobat středověké armádě.
Ovšem – podaří se něco podobného i na Libušíně? To jsem si říkal, když jsem šel z nácviku a začal hledat meč. Ten mi totiž jaksi nedorazil ze soustředění v Řečici. Naložen byl, ale někdo ho v průběhu asi sežral, tak se modlím, aby zase někde vyplaval. Moje hledání nakonec dopadlo tak, že se na mě Dačičtí složili a s Michalem a Koliikem jsme šli vybírat nový meč. Musím říct, že už jenom kvůli Koliikovi bych asi nikdy nechtěl dělat mečíře, nenechal na nikom nitku suchou. Nakonec jsme zakotvili u „hraběte Huga“. O jednom z jeho mečů Koliik prohlásil, že „Docela ujde“, což je v jeho případě výraz už opravdového uznání :o). Ne že by byl náročný, o některých mečích se vyjadřoval veskrze kladně, ovšem jejich ceny lezly do závratných výšin. Tak mám teďka novýho člena rodiny a spoustu dluhů ve skupině :P.
Bitva!
A jak nakonec dopadla ta bitva? Sám za sebe musím říct, že bombasticky! Byla rozdělena na tři části:
V první se šlo jen s pobočními zbraněmi a byl to takovej klasickej deathmatch – zkrátka všichni proti všem. Tady se mohli vyřádit zejména staromilci, kterým se nové bitevní pořádky zrovna nezamlouvají. Sám za sebe bych byl pro, aby se podobné akce vyskytovaly i nadále.
V druhé fázi přišly na řadu už formace. Náš velitel byl Darion, náš dikt..seržant byl Gelefier. A bylo to fakt super. Velitel řval rozkaz, seržant ho zařval na nás, linie rozkaz opakovala. Skoro jsme se netrhali, šli jsme tam, kam jsme měli jít, boj probíhal prakticky jenom v liniích. Individualisti padali hodně rychle, zasaženi dřevcovkou, k zemi. Druhá fáze probíhala stále podle scénáře.
Třetí část byla pro šermíře asi nejzajímavější – orgové počítali se třemi konci – buď vyhraje strana, nebo se všechno rozdrolí na korouhve, anebo nakonci-může-být-jen-jeden varianta s bandou highlanderů. A teď se měl ukázat um velitelů, protože konec byl uplně volný. Krása! Všichni jsme se rvali jako lvi, ale nakonec nás tuším stejně převálcovali. Nějak jsem v průběhu ztratil přehled, někdo mě zabil, někdo zrecykloval a dačickou zástavu už jsem nenašel, asi přece jenom padla (anebo jsem slepej). Konec bitvy předznamenal lodní klakson (nebo lesní roh, podle libosti :D). Z mého pohledu si myslím, že Libušín letos udělal velkej krok směrem od šermířskýho poga s mečem v ruce, ke středověké bitvě.
Další zajímavost byla „bitevní rekvizita“. Vloni to byl otroky tažený vůz, letos to byla obrovská, pohyblivá, dračí tlama. Drak otvíral tlamu, hýbal se, dštil oheň a síru (výjimečně ani moc nepřeháním), prostě byl nádhernej, moc se orgům povedl!
Veselí
A jak už bývá zvykem, potom se už jenom jedlo, pilo, zpívalo a vytahovalo. Já jsem se trousil s kytarou všude možně, nejvíc jsem se zakecal asi u Ravenů (díky za vlídné přijetí!). No a u Dačického sobotního ohně nás pak bylo zas jak psů, dorazila i spousta lidí od okolních ohňů. Kromě stálé posádky dorazil ještě Wang s houslema a potom vytasil ještě citeru, dokonce se u nás objevila i jakási tříčlená vokální formace…bylo tam toho moc ten večer! Peklo se maso, koloval mezi námi zhoubný integrál a bylo nám dobře! Jenom to ráno pak zase….
Další Libušín je za námi, sezóna v plném proudu, další Libušín před námi. Dejte bohové, aby bylo ještě mnoho dalších!
–Mathy–