Bitva u Podbořan 2008
Kopyta jízdy duní, jako Thorův hromový vůz, chatrče vesničanů hučí požárem a naše vojsko se dává na poslední pochod.. Znavení, hladoví a prokřehlí, ale ani tak nenecháme padnout vlajku s dýkou a pohárem.
Začíná první náběh. Gelefier, krytý našimi štíty, míří kopím v ústrety útočící armádě a my s Jenem z Koliiku svíráme meče, až klouby praští. Dobíhá první nešťastník. Steny a stříkající krev, Dačičtí z Heslova jsou tu, slyšte náš řev!
Tak první letošní bitvu máme už za sebou… Vydali jsme se na zimní bitvu do Podbořan. V dopoledních hodinách jsme v počtu tří osob (Gelefier, Martin, Koliik) vyjeli autem a tudíž jsme si mohli užít luxusu volitelného množství věcí s sebou. No, zaplnili jsme přibližovadlo solidně. Cestou jsme si zajeli ve vsi se starobylým jménem Strojetice (první zmínka k roku 1352) prohlédnout starobyle vyhlížející (stavebně asi nezajímavý) kostelík (přiznávám, že neplánovaně a mou vinou). Na místě jsme byli včas, takže jsme se koukli na stánky, pozdravili se se známými, zvláště pak s těmi z Příbrami a s Gwendoly. Po nácviku už moc času nebylo, protože začal později a jelikož jsme chtěli být dochvilní začali jsme s navlékáním bitevního.
Bitva samotná: Příjemná, pohádkový scénář se střety různé intenzity a počtem osob byl, řekl bych, vyvážený. Král se vrací s žoldáckým vojskem vyčerpaným dlouhým tažením domů. Rozbije ležení, průzkumný jízdní oddíl hlásí ženy, chleba a chlast v nedaleké vsi. Vyslaný spížovací oddíl však narazí na pomoc vyslanou z nedaleké pevnosti a musí ustoupit. To se králi nelíbí, seřve spížovací oddíl a vlítne tam s celou svou silou. Vesnická lůza a obranný oddíl se stáhne do pevnosti, zapalujíc za sebou všechno co sami nepobrali, aby to protivník nemohl využít. Král – naštvaný, že má místo zásob jen mrtvoly, nechá svou hotovost zaútočit proti hradbám. Části vojska se do toho příliš nechce a vysílá tím první důrazné varování… Útok je samozřejmě odražen, obléhatelé berou žebříky, louče a zkouší to podruhé, opět neúspěšně. Pána pevnosti napadne hodit vojsku pod hradbami něco jídla, že by mohli odtáhnout. To se povede jen částečně, páč mimo dostřel se vojsko zastaví, aby se najedlo a král velí útočit znovu. Obránci, jisti si svou převahou a úspěchy lezou (naivkové) před hradby. Následuje v podstatě závěrečný střet. Obránci podléhají, královo vojsko vítězí a obsazuje pevnost, ovšem značně prořídlé. Král blábolí cosi o dalších, ještě větších vítězstvích, což se nesetkává s pochopením zbídačeného vojska, které varuje podruhé a naposled. Král to v nutném řízení osudu přehlíží. Končí sesazen se sedla a prchá před zbylými vojáky do hradeb dobyté pevnosti, kde hledá úkryt – marně… Dostižen, nehájen, přemožen, zabit… Hyeny a krkavci hodují… Žoldáci se zaradují a rozchází se každý svou cestou domů. Divák zatlačí slzu a odchází každý svou cestou do fronty na groga či horkou medovinu s klobásou…
Počasí přálo, teplota se držela v přijatelných hodnotách, jen nebyl sníh. Za to větrno bylo až až, takže hasiči zamachrovali a lopatama plácali a plácali. Po posezení v restauraci Černá Růže jsme se – znaveni hrou v kostky a chutnou krmí- již po tmě museli vrátit domů, takže píva zadarmo jsme si moc neužili. Díky za příjemnou akci orgům i ostatním, zvláště pak Gelefierovi za dovoz, odvoz a kočírování. Musím taky velmi pozitivně hodnotit přítomnost koní na scéně. Přesto, že jich tam bylo pár, oživilo to pole a díky tomu, že byli v neustálém pohybu a jezdili i mezi lidi ve cvalu, vypadalo to asi dost dobře. Bylo to prostě fajn…
–Koliik– (úvod připsal Mathy)