Historický den na Hradu Okoř (víkend 12.5.2007)
Zase jednou vydařená akce a díky změnám, které se teď nedávno udály v řadách Dačických možná v jistém slova smyslu i mezní.
Na Okoř jsme jako první dorazili ve složení Roggy, Bára, Blekoš, já už v pátek v podvečír, chvilku po nás dorazila ještě Káťa. Cestu konkrétně mě komplikovala obligátní komunikační chyba, která zapříčinila, že jsem táhnul půlku výstroje skupiny, ale nás Dačické, zocelené v žáru pitek…pardon….bitek jentak něco neskolí a tak jsme večer úspěšně zakotvili v Krčmě „Dělová bašta“ hned před Okoří. Popili, poklábosili, zahráli kostky, byli spokojení. Potom jsme se všichni pohodlně uvelebili ve velkém historickém stanu kdesi v tenatách Okořských.
Druhý den jsme se vzbudili do čilého ruchu, který na Okoři začal panovat, jako první si otevřel stánek krčmář, který nás neúnavně zásoboval kafaty a rozličnými nezdravými snídaněmi, trhovci stavěli stánky, kameníci počínali tesat svá mistrovská díla, Raveni napínali luky a připravovali střelnici, vyklízeli ochrapy ze zbrojnice a předělávali jí z noclehárny zpět na zbrojnici.
Brzké odpoledne přineslo vlahý deštík, ale ani to nezabránilo zástupům lidí, aby proudili do zdí okořských shlédnout velkolepá představení, z kterých jsem bohužel nic neměl, protože jsem stál dole u brány a škubal s Roggym lístky, tvářil se drsně a lůze bez lístků jsme citovali Tolkiena (Neprojdeš!). Pak konečně nadešla naše chvíle a přišlo první vystoupení – tématicky laděné jako výprvavné ohlédnutí se za naším patronem – Mikulášem Dačickým. Tady musím vyzdvihnout hlavně Blekošův excelentní výkon, škoda, že teď nechce vystupovat, ale bravo, bylo to perfektní Hnědooký. Ve vystoupení šlo o scénky typu „To bylo tehdá, když pan Mikuláš zrovna…“ a „..když se jednou takhle vracel z krčmy“, proložené spoustami soubojů a slovních přestřelek, vše z pera našeho milého kronikáře.
Zvlášntí na našem pojetí bylo hlavně to, že na rozdíl od ostatních šermířských skupin, pouštějících si doprovod z médií všemožných, jsme my disponovali živou kapelou, která se flexibilně přizpůsobovala všem našim aktivitám. Svojí přízní nás pocitily takové hvězdy hudebního průmyslu jako třeba Mája ze skupiny Hakka Muggies (která letos dokonce jede na festival Rock4People) a jiní. Druhé naše vystoupení byl značně prodloužený Standův Artuš, kde se prvně pořádně ukázala naše nová krev Gabča, která se svojí role zhostila taky perfektně, nevím, jestli má už něco za sebou, ale ani jsem si nevšim, že by byla nějak zvlášť nervózní. Až na pár škobrtanců, co jsme tam měli při soubojích si myslím, že se nám vystoupení povedlo a celkově bych akci hodnotil jako povedenou. Sice ze štace všichni odcházeli jako banda zmoklejch psů a povzbudivé ohlasy přátel i pořádající skupiny brali jako jejich povinné pochlebování, místo aby ho brali vážně, ale mě se to vcelku líbilo.
Večer byl ve znamení bujarých oslav a epických pitev, kdy se z jedné strany ozývaly výkřiky typu „alkohol je nepřítel!“ načež z druhé strany se ozval úryvek jistebnického kancionálu „Nepřátel se nelekejte, ne množství nehleďte!“. Všichni Dačičtí se odebrali kamsi do hospody, kdežto já, poslouchaje svou lennost jsem zůstal na Okoři s Raveny, kde jsme grilovali, popíjeli a povídali až do pozdních/brzkých hodin ranních. Potom jsem ulehl do kamny vytopené zbrojírny u upadl v bezvědomí…
V neděli ráno jsme dolikvidovali krčmářovy zásoby kávy, pobalili své saky paky a zapomínaje části vybavení (alespoň v mém případě – děkuji Raveni za dočasné opatrovnictví ) jsme vyrazili zpět ku Praze, matičce stověžaté.
–Mathy–