Dětský tábor Monínec – 3.8.2008
Slunce zachází za obzor, poslední paprsky se prokousávají zpoza středočeských kopců. Vlkodlaci nabývají svou pravou podobu a vyjí na měsíc. Dačičtí rozžínají svíce, začíná další ohnivý rej.
Celou cestu to vypadalo, že jedem někam do Prčic a on to byl nakonec Monínec. Po cestě jsme několikrát záměrně zabloudili. Bylo krásně a my jsme si chtěli prohlédnout krásy Čech. Všude lesy, kopečky, serpentiny, krása. Další důvod určitě byl ten, abychom uprostřed ničeho (neboj, přijdu si pro ránu) našli Borůvkův a Elfíčin domeček. Zbytek Dačických je znal z bezpočtu dřeváren, já je znal z Elfeé. Tak jsme je na ohňovku pozvali taky. Tehdá jsme jeli já, Martinka, Markétka a PJ.
Monínec
Tábor se nacházel v rekreační oblasti Monínec, který v zimě zároveň funguje i jako lyžařský areál (ten tu prý není dlouho). Tudíž byl logicky v kopci. Terasovitě tu bylo několik velkých chat (cca dvě patra na výšku, 50m na délku). Měli tu několik volejbalových a tenisových hřišť a jeden bazén. Vypadalo to tu docela hezky.
Příjezd
Hned, jak jsme dorazili na místo (a dvakrát obešli jednu z chat v marné snaze najít vchod) nám v ústrety vyšla jedna z vedoucích. Byla hrozně milá a příjemná a usadila nás v jídelně. Vůbec tu byli všichni moc fajn a příjemní. Všichni jsme si dali nealko pivko a pak přinesli véču. Ta se skládala z brambor, zeleniny a kuřecích závitků se žampiony. „žampióny jsou v pohodě“, říkala Martinka. „žPo těch nenatýkám a nedusím se, jenom zvracím.“œ. Tentokrát připravenou nástrahu objevila včas.
Občas mi přijde, že s námi jezdí nějaký neviditelný šotek, který se nám potajmu snaží překazit vystupování. Tak mě napadá, že bychom mohli dát na stránky nejen to, co umíme a s čím vystupujeme, ale i na co jsme kdo alergičtí.
Akce
Naše působiště se nacházelo na nejvyšší z teras. Řekli nám, ať se v klidu najíme, tak jsme v klidu jedli. A když jsme vylezli před barák, už tam byl nastoupený celý tábor, takže jsme započali vše horečně připravovat. I tak nám to chvilku trvalo. Úžasní byli ti nejmenší, kteří stále odpočítávali start fireshow. Bylo jich asi třicet, tak měl odpočet grády. Legrační bylo, jak na to přišli „“ na kombu ležel notebook, ze kterého jsme zvučili a na něm byl přes půl displaye velký digitální odpočet právě hrající písničky. A dětska si asi myslela, že je to odpočet do akce. Tak byli pokaždé trochu zklamaní, když dohrál song a ono nic. Nakonec jsme ale vážně začali.
Úvod PJ kuželky, já ruce. Potom holky s poiema, PJ s tyčkou. Dál holky s lany, PJ s ocásky a po něm já s tyčkou. Nakonec byla tyčka, ruce, poie a štronzo. Při tom mi PJ neplánovaně dobyvatelsky šláp na rameno, čímž mě v tu chvíli hrozně vyděsil. Ale prý to vypadalo dobře.
K žádným vážnějším karambolům nedošlo, ani mě, nováčkovi, už to tolik nepadalo. To hlavně díky intenzivnímu tréninku na soustředění se sichovskou Helios Argenteus (kde jsem letos kronikařil já místo tatíce, čili máme zápis).Na čem jsme všichni shodli bylo, že technicky všechno vcelku sedělo, ale v tu pozdní neděli, po dobré večeři, to bylo krapet vláčnější. Obecenstvo ale bylo nadšené, paní vedoucí dokonce odcházela řkouc něco ve smyslu: „ž Tak zase za rok nashledanou!“œ. Byla to Rychlovka. Přijeli jsme, zatočili, odjeli jsme. Ale bylo to příjemné.