Křivoklání (23.10. 2004)

Pro některé již tradiční konec sezóny nese název „Křivoklání“. Pro jiné jde o událost příjemnou a milou, pro třetí skupinu osob o věc zcela novou a neznámou. Objektivní pravdou však zůstává, že loni Křivoklání patřilo mezi nejlepší akce a proto i letos se vypravila na královský hrad Křivoklát, založený po roce 1109, malá skupinka reprezentující barvy Přátel pana Mikuláše Dačického z Heslova.

Den jsme strávili v nacpaném vlaku, čemuž následovala velmi příjemná procházka křivoklátskými lesy; sice zcela jiná procházka než ona plánovaná, leč o výhled na krajinu jsme nepřišli, ani o pestré barvy podzimu jsme ochuzeni nebyli. Údolí Berounky s prudce šplhajícími stráněmi, jež zářily zlatou, žlutou a zlatohnědou barvou, patří k jedněm z nezapomenutelným zážitkům. Alespoň pro tu romantickou část výpravy.

Vzhledem k obrovské frontě po příchodu na hrad, strávili jsme brzké odpoledne posilňujícím obědem, a na nádvoří vstoupili až s úderem půl čtvrté, kdy jsme měli bez fronty snížené vstupné a stihli i vše, co jsme stihnout chtěli: totiž Merlety (i když jen konec), ještě jedno vystoupení jakési jiné skupiny (místy vcelku i dobré); a hlavně Cultus Ferox, jež se sice nazývali jinak, ale v základu to jsou oni a hrají nezapomenutelně skvělou muziku.

Potkali jsme mnohé známé tváře, zklamáni absencí stánků s levným burčákem alespoň na chuť okusili levné (relativně) medoviny a cestou zpět se seznámili se skupinkou dívek, které měly stejně zpěvavou náladu jako my, takže hodina cesty zpět neubíhala v nudě, nýbrž v rytmu mnohých známých i neznámých songů. Zvláště Interkosmos-Remek patří k těm zdařilým…

Nutno poznamenat, že i přes pozitivní vyznění tohoto textíku jsem byl z celé akce poněkud rozladěn (modří již vědí) a že celé Křivoklání bylo kvalitou mnohem horší než loňské. Nebýt lákadla německé kapely, a pohledností některých z oněch zpěvavých slečen, možná by tak pozitivní ani nebyla. Ber jak ber, hezký výlet, pár dobrých chvilek, skvělá hudba, ale kdo ví, jestli příští rok zakončíme sezónu touto akcí. Kdo ví…

— Roggy —