Dubečským pro radost (11.5.2008)
..aneb jsme schopní dát za jeden víkend dvě vystoupení?
Nakonec jsme zjistili, že opravdu jsme. Stále znavení a rozbolavělí z Ok
oře se ještě v den návratu vydali Dačičtí do Dubče (teda většina, ti šťastnější tu bydlí a nemuseli nikam). Vystoupení v Dubči bylo v takovém domácím duchu. V mém případě to možná bylo i tím, že se vše odehrávalo na loučce u nás za barákem a iniciátorem celé akce byla moje drahá máti, které tímto chci poděkovat za perfektně připravenou podporu (se sousedkami nám přichystaly občerstvení, napekly nám, dokonce ani láhev medoviny nechyběla!).
Již podle názvu je zřejmé, že nešlo o nějakou mamutí akci, bylo to defacto jen v rámci našeho komplexu, tzn. čtyř řadových (?) domů, což značí asi 90 partají. A většinou to jsou rodiny s dětmi v rozmezí 1-10 let. Nevím proč, ale tenhle druh akcí je mně asi nejpříjemnější, ti prckové jsou prostě takové nejvděčnější publikum.
Jelikož js
me nebyli kompletní ani na jedno vystoupení (chyběl Standa a Gabča), museli jsme improvizovat, čili vařit z vody. A povím vám, hrát před pěti sty neznámými lidmi vystoupení, na které jste půl roku trénovali je důvod k nervozitě. Ale vařit z vody před šedesáti známými a kamarády je důvod k zešílení… Ale nakonec si myslim, že krom SSŠ bychom si tam měli připsat i „í“, protože ta improvizace by nám vcelku taky šla.
V první části, kdy jsem byl podle vystrčen do popředí větou: „Ty seš tu doma, tak si to uveď,“ jsem hlavní pozornost obratně přehrál na Docenta inženýra (pak mi došly nápady) Roggyho, který se v dětském jazyce (už s tim má kluk zkušenosti) rozpovídal o páně Dačickém.A pak následovalo několik soubojů z naší hry o Mikuláši Dačickém, vždy s nějakým úryvkem z textu.
Potom přišly na řadu plechy, kde jsme odehráli zase něco z Drakobije. V mezidobí, kdy bojující popadali dech, se vždycky našel někdo, kdo o něčem porozprávěl. Ať už výbavě pěšáka nebo třeba co je to vlastně meč a jak se používá :o).
No a nakonec jsme vyhnali do davu bratra mojeho, kterýžto od nás, ač šes
tiletý, už chytá taky manýry. Takže oděn ve varkoč pobíhal se svojí křupkovou barbutou a nekompromisně do ní vybíral výpalné. A prý dost nekompromisně (asi tu máš vážnou konkurenci, Kongu). A když bylo vybráno výpalné, byla na loučce výstavka většiny našeho vybavení, zbraní, zbrojí a brnění. Hlavně sousedé posměváčci, kteří se nám smáli a divili, proč jsme tak zadýchaní a proč máme tak krátké souboje, s hrůzou zjišťovali, že v té hromadě šrotu mají problém udělat krok.
Ještě bych málem zapomněl zmínit naše skvělé hudebníky – Báru se zobcovkou a Djembistu z Peregrínů. Ten, popravdě řečeno, vůbec nevím, kde se u nás vzal, ale docela mě mrzí, že jsem mu v tom šrumci nestačil ani potřást pravicí. Musím to někdy napravit. A bubnoval perfektně :).
V závěru našeho šermířského vystoupení se šlo hodovat k připravenému stolu a zařizovat večerní fireshow. Ta je popsána v části fireshow.
–Mathy–