Historický den na Hradu Okoř (víkend 9.-11.5.2008)
Pátek – příjezd
Začátek letošní Okoře byl z mé strany trochu separován, neb většina Dačických pořádala v pátek u Koliika něco jako šermířskou obdobu Stompu. Kdežto já se vydal na cestu jakožádnouzestu, co je vroubená stromama už s předstihem. Vyjel jsem tradičně navlečen do kostýmu (koženýho, plechovej mi díky bohům a Gelefierovi byl přivezen autem) z Dejvický autobusem s hranatým nápisem 350. Ten k mému nepříjemnému překvapení dojel jen do obce Netounice. Co naplat, hodil jsem kytaru a meč na záda, nechal si od řidiče ukázat směr a jal jsem se věnovat poutnickému řemeslu hezky postaru. Nakonec jsem toho ale nelitoval, cesta byla náherná. Nizoučká jarní tráva na poli byla krásně zelená a sluníčko, sklánící se k západu, všechno krásně barvilo na oranžovo-krvavo. Ještě by se sem hodilo napsat, že temná siluleta Okoře se tajemně blížila, ale jelikož z daného úhlu nebyla vůbec vidět, tak bohužel přehnaně poetický nebudu.
Večer jsme trávili v jedné z Okořských hospod. Tentokrát ne jako v loni, v Dělové Baště, neb Raveni s nimi letos byli už tak na nože že jim tam (údajně) nechtěli ani nalejt. Nojo, jejich boj, tak jsme šli ke konkurenci :o). Sešli jsme se tam v hojném počtu, pijících i bardů. Z hrajících jsme nakonec dali dohromady kytaru, dva bubny a harmoniku. Jen bubeníkům jsme museli občas krotit zápal, neb i já, jako kytarysta, jsem měl občas problémy zaslechnout svůj vlastní nástroj. Zábava byla bujará, přetřásli jsme od té slavné Křivoklátské (ze které se nakonec vyklubalo „Hoja hoj!“ z Noci na Karlštejně) až po „Kočka leze dírou“ snad uplně všechno a nakonec jsme byli vykopáni ze scény spánkuchtivou šenkýřkou někdy kolem půl jedné ranní. Usnul jsem v pohodlí zbrojnice u kamen, přikrytý úžasně teplým Gelefierovým pláštěm.
Sobota – akce
„Jak úžasné je spát v teplé zbrojnici!“, říkal jsem si, když jsem večer koukal, jak si stíny svící hrají v ohybech stropu. Jó, kdybych bejval tušil, že mě v půl sedmý vykopou a budou tu chtít stavět výstavku, býval bych radši chrněl pod širákem. A že tehdy bylo jasno a mrazivo (mágové rosničkáři strašili se čtyřmi stupni, těžko říci, jak to bylo doopravdy). Zbytek Dačických nakonec dorazil okolo desáté, jenom Blackie snad dorazil trochu později. Ale to bylo asi potřeba, neb bychom jinak pojali podezření, že nám ho někdo vyměnil.
První nástup jsme měli hned ve dvanáct a nastupovali jsme správně chronologicky s naším pohádkově-gotickým Drakobijem. Tehdá v premiéře. Nutno říct, že těch několik tréninků navíc (a kdyby jste věděli, kolik kolem toho bylo dohadů!), 
které jsme absolvovali nebylo vůbec na škodu, neb se nám tam ani nepodařilo nic zeslonit. Dokonce i naše ne vždy úspěšná ohnivá scéna byla ohnivá podle plánu. Možná to bylo tím, že víčko s dírou na lahvi s petrlolejem jsem nešetrně sundal a bez Gelefierového vědomí jsem mu zlil pozadí víc než požehnaně. Hořel hezky :). Zhasnul úspěšně, až nám z toho praskla stolička. A na konci vysoupení se mi při pokleknutí odporoučel můj zbrusu-skoro-nový plát na rameni, což mohlo vypadat taktéž efektně. Z příběhu moc prozrazovat nechci, snad jen povím, že tu figuroval nesmírně ambiciózní a nasmírně naivní drakobij Drakobij z velice drakobijecky úspěšného rodu, leč sám drakobijecky fatálně neúspěšný a do toho všeho se mu do cesty vplete vychytralá bandička pobertů.
Druhý nástup byl někdy kolem druhé tuším (kdyžtak mě opravte) a na pořadí byl kompletně přepracovaný Dačický. Kromě jiných změn tu přibyl Standa, coby starý Dačický, který popisuje své divoké mládí. Nechybí ani konfrontace se svým mladým Já alá Císařův pekař. Po prvním výstupu byli asi vyčerpaní, neb trochu ubrali na hlasitosti. Sice ne nijak zvlášť citelně, ale stejně se tu našel nějaký chuligán, co z hradeb pokřikoval „NAHLAS!“. Zahlédl jsem pouze záblesk Hnědých očí, ale potom se mi ztratil v davu. Kluky to ale naštěstí nijak zvlášť nerozházelo, jediný, kdo začal řvát, byl Roggy. Ale jistá úspěšnost tam byla. Ačkoliv, snažím se být spíš objektivní, dle mého názoru to zas tak hrozné nebylo. O jediný Fatal Error ve vystoupení postaral Koliik, který měl ve svojí chvilce kardinální Wokno. Ale tak stane se, škoda ale, škoda, barde.
A když jsme měli odvystupováno, mohli jsme se začít pohybovat po Okoři samotné. Jako vloni tu byla střelnice, na které jsme dokonce i hostovali v roli podavačů šípů, luků, kuší a šipek. Meč je meč, ale stejně je ten luk nádherná zbraň!
Pod hrabami měli Skalič a jeho druh zase roztesáno a svým mistrovským kamenickým uměním nutili přihlíženící k obdivu i kýchání. Ve zbrojnici, jak mohly potvrdit moje kruhy pod očima, fungovala výstavka zbraní a zbrojí, nad kterou bdilo několik Havranů a podel cesty bylo bezpočet stánků. Nechyběly trdelníky, medoviny, přívěsky s draky (buď se tak špatně prodávají anebo na každou akci vozí pořád stejné) a dole u brány ani nekompromisní stráž, jejíž roli jsme si odzkoušeli už vloni. A samozřejmě kromě nás tu byla i jiná šermířská vysoupení. Třeba jedno gladiátorské se mi moc líbilo!
Večer se jelo, jako minulý rok, do hospody, která byla od druhého patra rezervovaná jen pro nás. Tady si dovolím menší kritiku, protože prostředí bylo příjemné, jídlo dobré, personál brisktní (a pěkně tetovaný), ale objednaná kapela nás prvním (ač mistrovsky zahraným) kytarovým sólem úspěšně vyhnala na zahrádku. V pozdějších hodinách to bylo fajn k tanci, ale předtím by si člověk musel vyřvat hlasivky, kdyby si chtěl popovídat. Ale venku nám bylo taky příjemně, povídalo se, hrálo se, bylo nám pěkně. Večer ještě zpříjemnila skupina Rabidus se svojí fireshow, která měla už tuším vysoupení na Okoři, ale teprve teď za tmy jejich umění opravdu vyniklo. V paměti mi zůstaly hlavně hořící vějíře a dvojice plivačů. Zpět nás, příjemně ovíněné, vezl autobus, který se při cestě na místo, filuta jeden, někde schovával. Ale z akce nás odvezl spolehlivě. Noc jsem ztrávil s většinou skupiny ve stanu. Změna byla docela drastická, z vytopené zbrojnice do nevytopeného stanu a z podšitého pláště pod nepodšitý (díky bohu za něj), milosrdně zapůjčený od Klárky. S podšitým ujel Gelefier. Nepodšitý měl jenom slabou psychologickou výhřevnou vlastnost (odborně nazvanou „Hernajzkdyžjsempřykritejtakmipřecennemůžebejtzima“).
Neděle – odjezd
Ráno jsem přivítal s povděkem (slunce má totiž tendenci hřát), zmrzlý jak velbloudí trus jsem se vypotácel před stan, kde jsem zakopl o Gelefierův zapomenutý prošívaný plášť. Musim se pochválit, reperotoár nadávek mám stále slušný. Nakonec se ze stanu kupodivu rychle vypotáceli i všichni ostatní a stihli jsme dokonce i autobus do Prahy. Dokonce jsme v něm poznali ten, který nás vezl z večerní akce (čímž jsme dostali nízko-horskou odrážku na jízdném). V autobuse jsem si s povzdechem uvědomil, že opravdu pečlivě dbám na tradice, neb jsem na Okoři zase nechal korbílek (děkuju Švéde za opětovné opatrovnictví) a s příjemným pocitem z příjemně prožitého víkendu, s o něco méně příjemnou kocovinou jsme vyrazili. No a kam jinam než domů, do Prahy – matičky stověžaté.
–Mathy–